Kostka a továrna na koloběžky – Bára na kolobce 3. díl

Co je podle vás splněný koloběžkářský sen? Mě napadají dva:

1) Mít pořádňáckou koloběžku a svět bez kopců

2) Mrknout se, jak se koloběžky rodí

A to byste nevěřili! K jedničce mám sice daleko, ale dvojka se mi poštěstila. Byla jsem se podívat v Hanušovicích, kde se vyrábí koloběžky Kostka, a viděla jsem, jak se postupně z trubek a šroubků stává opravdická koloběžka. Ještě teď jsem z toho paf.

A vy taky budete, protože já nejsem z těch, kdo si nechají zajímavé věci pro sebe. Takže vám dneska vykecám, jak se taková koloběžka od Kostky vyrábí.

Kdyby se vám nechtělo číst moje povídání, mrkněte na dvouminutové video přímo z výroby. Ale doufám, že si ode mě aspoň kousek přečtete.

Kdo vymýšlí koloběžky?

Na úplně úplném začátku je vývoj. V Kostce se vývojem zabývá sedm lidí, kteří vymýšlí nové koloběžky, ale i zlepšováky. Často prý vylepší nějaký stávající model a ani o tom nedají vědět, prostě jenom posílají zákazníkům o něco lepší koloběžky.

Každá nová koloběžka musí projít náročnými testy. Překvapilo mě, co musí vydržet: testovací stroj ji po dobu až 4 měsíců zatěžuje, a to váhou i 300 kg. Na koloběžce je, aby to ustála a nepraskla. Do výroby může jenom pořádně otestovaná.

Testování koloběžky Kostka

Tady se zrovna jedna koloběžka testuje. Až mi jí bylo líto, co musí vydržet!

Na začátku byla trubka

Samotná výroba začíná spoustou trubek. Ty si v Hanušovicích samozřejmě nevyrábí sami, ale objednávají je od českých firem, takže přesně vědí, z čeho jejich koloběžky vznikají. A dokonce nejde o jentak nějaké trubky, ale o speciální slitinu. Zaujalo mě, že prý jsou v Kostce schopní podle výrobního čísla koloběžky dohledat její původ až k těm počátečním trubkám.

Trubky nařeže laser na přesné a na chlup stejné díly, které přijdou do ohýbačky. To je vám úžasná mašina! Dokáže ohnout kus oceli do jakéhokoliv tvaru, aniž by prasknul. Ve chvíli, kdy prazárodky koloběžky přijdou do ohýbačky, jsou na nich připravené otvory. Podle nich si ohýbačka trubku nastaví, aby ji ohnula správně.

Spolupráce člověka s robotem

Jednotlivé části se k sobě musí svařit, to dá rozum. Nejdřív ale přijdou do myčky, která je umyje a odmastí. Svařování neodmaštěných částí by prý nebylo tak kvalitní.

Drobnější svařování obstará člověk, robot svařuje větší díly. Proč? Protože se mu neklepe ruka a je přesný, takže jsou koloběžky jedna jako druhá. Koloběžky Kostka jsou zespoda podvařené, aby víc vydržely – jsou odolnější přesně v tom místě, kde to koloběžka obyčejně schytá o obrubník nebo výmol. Super nápad, co říkáte?

Výroba koloběžky Kostka

Už je nařezáno a svařeno.

Kola a kolečka

Zatímco robot svařuje tělo koloběžky, ve vyplétárně sedí kostkovci a připravují kola. Vypletou paprsky a kolo oblepí páskou, potom ho pošlou do stroje, který kola kontroluje. Ten je zamyšleně zkoumá (tak si to aspoň představuju já), a když si do 90 sekund není jistý, že je kolo v pořádku, vyřadí ho. Pak je na lidech, aby zjistili, co je s kolem špatně.

Kola koloběžky Kostka

Jedno kolo za druhým. Na jednom místě se jich vyrábí 90 typů.

Vyplétárna vypadá jako sklad součástek na kočárky a voní jako pneuservis – možná proto mě zaujala nejvíc. Vyrábí se tam 90 typů kol – různé kombinace velikostí, pneumatik a tak vůbec.

Už to začíná připomínat koloběžku

A teď zpátky ke svařené skorokoloběžce. Na řadu přichází tryskání – speciální stroj na konstrukci koloběžky metá ocelový granulát, který pro mě ze všeho nejvíc vypadal jako kovové drobení. Prostě malinké kousíčky oceli, které odrbají a zdrsní povrch těla koloběžky, aby na něm dobře držela barva.

Mezitím přicházejí na svět i menší částečky – třeba malé plíšky na stupátko, ze kterých jsem byla nadšená už na Megatestu, protože díky nim ze stupátka neklouže noha. Plíšky přijdou v úzkých válečcích do brusírny, kde je brusič vyleští, a teprve pak se vyloupnou a přijdou na koloběžku.

Plíšky na stupátko koloběžky Kostka

Takhle vypadají „plíšky“ na stupátko, než přijdou na koloběžku.

Barvu nanáší člověk, protože prý dokáže barvu nastříkat do všech záhybů s větší precizností než robot. Nejdřív na koloběžku přijde barevná vrstva (ať už žlutá, černá, růžová nebo úplně jinačí), potom samolepka značky a na ni ještě svrchní bezbarvá vrstva. Svrchní barva vypadá jako bílý prášek, po zapečení ale zprůhlední a slouží jako ochrana barevné vrstvy.

Lakování koloběžky Kostka

Nejdřív dostanou koloběžky barvu a pak ještě ochranný bezbarvý lak.

Ještě doladit podstatné detaily

Koloběžka samozřejmě není jenom kola a trubky. Musí na ni přijít i další důležité „detaily“, jako jsou dobrá ložiska. Ložiska Kostek pochází z Japonska. Prý jsou o dost dražší než obyčejnější varianty, ale rozdíl při jízdě poznáte, takže to za to stojí.

Přístup pana Kostky a vůbec celé téhle „továrny na koloběžky“ mi byl hrozně sympatický. Mohli by spoustu dílů objednat kdovíodkud, ale oni si je buď sami vyrobí, nebo nakoupí od pečlivě vybraných firem. Sice to stojí víc, ale výsledná koloběžka vydrží a parádně se na ní jezdí.

V každém okamžiku dbáme na precizní provedení. A v každém kroku jsou kontrolní mechanismy,“ to řekl sám pan Kostka.

Koloběžka vyráží k vám

Máme tělo koloběžky, máme kola, máme všechny další součástky, je čas z toho udělat kolobku! Koloběžky montují zase lidi, každý něco, aby ten svůj kousek uměl perfektně. Potom se jednotlivé kousky zabalí, šoupnou do krabic a připraví do skladu k odeslání. Ve skladu Kostky je pořád na jednom místě – a teď se podržte – 3500 až 5000 koloběžek. Ty všechny čekají jenom na to, až se dostanou k někomu, kdo si je užije. Jednu sem, pěkně prosím!

Příprava na expedici koloběžky Kostka

Kostky už se chystají za vámi.

Z článku, ve kterém jsem se vám představila, víte, že doma nemám Kostku. Když jsem ale viděla, jak poctivě se vyrábějí, úplně mě nadchly. (Tak nevím, není to zrada mé koloběžky?)

Co vy, chtěli byste se někdy podívat do továrny na koloběžky? A do jaké? Napište mi to do komentářů.

A trhněte si! 🙂

Kam dál?

15. 5. 2017, autor:

Komentáře

  • Lukáš Sembol, přidáno 16.05.2017

    Byl jsem v dílně Břéti Michálka, v Rožnově p. Radhošťem, kde se plní dětské sny, a rodí se koloběžky Mibo. Já sám jsem před nedávnem přesedlal z neonové Kostky Tour 3 na své tmavě tyrkysové Mibo GT, a hned o minulé sobotě jsem zdolal svůj první stokilometrový výlet (z jihu Brna na Macochu, a menší oklikou po Moravském Krasu zase zpět), a hned v Neděli padla druhá stovka. Jsem přesvědčen, že stejná trasa by se na mé kostce jela pohodlněji, ale dojel bych možná tak do poloviny. Prostě pružení, geometrie rámu, a hlavně výška nášlapu se vždy projeví na výdrži jezdce. Z tohoto pohledu je pro mě ideální závodní koloběžka Mibo Revoo (Revolution) v nové verzi, která doufejme půjde do prodeje co nejdříve, a nejlepší silniční koloběžka je aktuálně Yedoo Wolfer. Nejuniverzálnější koloběžkou pro mě ale zůstává moje Mibo GT, které je pohodlné i na dlouhé trasy (sice kvůli své hmotnosti nemá rádo kopce), ale jednoduchou výměnou plášťů a změnou konfigurace řídítek je upravitelné pro každou špatnost (myšleno rozbitou Českou cestu). Každému, kdo vybírá svou první kolobku bych doporučil půjčit si ji na výlet cca. 30-50km, a na stejné trase jich vyzkoušet několik, načež se teprve rozhodovat. Kupovat kolobku naslepo, nebo na základě doporučení někoho, kdo jich nevyzkoušel alespoň pět je opravdu hazard. 😉

    Odpovědět

Váš komentář






*

Šatna blog ze zákulisí SportObchod.cz