2200 km a více než 111 vjemů a dojmů – Příběhy modré koloběžky 6. díl

Handy Cyklo Maraton je charitativně-motivačně-sportovní podnik, chcete-li závod, jehož „otcem“ je handicapovaný sportovec Heřman Wolf. Prapůvod a smysl této akce je pomoci lidem, kterým úraz změnil život. Vrátit je a nastartovat do aktivního života. Jde o motivační formu, kdy je využito sportovních výkonů.

Pokud máte ve svém okolí člověka, kterému úraz zamíchal životní karty, a on úplně nechápe pravidla, je možno s ním zasednout za jeden hrací stůl a pomoci mu hru nejen pochopit, ale i naučit hrát. Zkrátka a dobře podpořit, pomoci být palivem na jeho startu, a dál už je vše na něm.

111 hodin

Jak to všechno začalo

Byl to můj kamarád Libor Štěpán, který byl otcem myšlenky zdolat tuto trať na koloběžkách. Nutno podotknout, že jsme věděli, že budeme mít cca 14 dní na regeneraci a nezbytné přípravy po závodě 1000 miles Adventure. Vědomi si těchto skutečností jsme výzvu přijali. Společně s námi za hrací stůl zasedl i Kuba, který před necelým rokem přišel kvůli pracovnímu úrazu o levou ruku.

Této akce se mohou účastnit dvou, čtyř a osmičlenné týmy, které doprovází doprovodná vozidla. Ta jim zabezpečují jak support, tak jezdce a zejména v nočních hodinách chrání a upozorňují na jejich pohyb ostatní účastníky silničního provozu. Celá trať má délku 2200 km a limit 111 hodin. Týmy mají ve svém složení vždy alespoň jednoho aktivního handicapovaného jezdce a každý člen týmu musí ujet minimálně 100km.

Více než 1000 kilometrů na hlavu

S Liborem nás tak čekalo každého 1100 km. Každý z nás jel jinou trať a měli jsme také svůj doprovodný tým. Již na jaře jsme se dohodli s Kubou, že naším cílem bude, aby odjel posledních 100 km na kole. Vše bylo jednodušší v tom, že jsem své zkušenosti ze života bez levé ruky mohl předat Kubovi a on tak nemusel objevovat již objevené. Od jara začal trénovat. Na naše druhé setkání jsem mu dovezl svoje kolo, které je upravené pro ovládání jednou rukou. Dál již vše záleželo na jeho tréninkovém nasazení.

Richard Štěpánek

A je to tady

Pár setkání a telefonátů, a než jsme se nadáli, byl tady 30 červenec 9.00 hod. To byl oficiální čas startu, který se konal v Břeclavi, a pro každého z nás představoval 1100 km. Cíl byl v Praze na Kampě. Tak se stalo, že zatímco Libor poznával města poblíž polské hranice, já se držel spíše té rakouské. Kuba byl členem mého týmu.

Během 4 dnů se ze všech vytvořil fajn kolektiv schopný řešit každou situaci. Místo plánovaných 100 km poslední etapy se mnou Kuba jel denně několik desítek kilometrů, a já mu tak mohl předávat své zkušenosti z různých kategorií svého života.

Živý důkaz toho, že zázraky se dějí

Dalším členem našeho týmu byl Fanda. Tomuto klučinovi byla v prvním roce života diagnostikována dětská mozková obrna a jeho vyhlídky byly velmi špatné. Bude hýbat jen dvěma prsty, zněla první informace pro Fandovi rodiče. Ti se s s nepřízní osudu nesmířili a celých dlouhých 14 let poctivě s Fandou rehabilitovali a cvičili.

Dnes Fanda nejenže závodí na kole, ale také běhá, a na doporučení rehabilitačních pracovníků se dostal i ke kolobkám. Jsme dlouholetí přátelé, a jsem rád, že mohu být s ním u jeho pokroků a dokonce mu být nápomocen. Do našeho doprovodného vozidla tedy putovala další koloběžka, tentokrát pro Fandu, který se mnou ujel také nějaký ten kiláček v rychlejším tempu a zjistil, jak to odsýpá v terénu.

Bez doprovodného týmu by to nejelo

Ze svého týmu musím vyjmenovat samozřejmě i ostatní členy. Libora, který připravoval trasy a řídil, Jirku, který řídil a staral se o support, a nakonec Janinu, která krom řízení a plánování pomáhala ostatním se vším, co bylo potřeba. Za to jim patří velké díky.

První den začal pohodově v prostoru Břeclavi, přes Lednicko-Valtický areál, bývalou železnou oponu a dále směrem k Jihlavě. Na této trati mě doprovázel kamarád Janek a přidal se i Fanda.

Richard Štěpánek 3

Dokud jsme se pohybovali po cyklostezkách, bylo to fajn. Po nějakém čase se Fanda vrátil do posádky a Janek se u Mikulova odpojil. Při nájezdu na silnice nechráněné přírodními nerovnostmi přišel opravdový očistec. Horko v kombinaci se silným protivětrem připomínali jízdu proti obrovskému fénu.

Vynaložená několikanásobná energie se neprojevovala tolik v ujetých kilometrech, jako v únavě. Na tuto cestu se mnou nastoupil i Kuba, který mi „rozrážel“ vítr. Přece jen se mu na kole jelo lépe a tak nějak plynuleji. Jenže silniční provoz byl neúprosný, a tak vzhledem k bezpečnosti jsme si jeli každý tak nějak to svoje.

Pokus o vydatný spánek se moc nevydařil

Kolem páté odpolední jsem si ve stínu naší dodávky i schrupnul. 15 minut spánku mě restartovalo, a pokračovalo se dál. Část noci jsme strávili v motorestu, který byl od neúprosného slunce vyhřátý. Podkrovní pokoje moc vhodné pro odpočinek nebyly. Nepohodu první noci umocnil i semafor nainstalovaný z důvodu opravy silnice, a tak se zde v pravidelných intervalech hromadily automobily čekající na zelenou.

Celkem nevyspalí jsme další den pokračovali. Intervaly setkání se svým doprovodným týmem jsem prodloužil. Nebylo potřeba se potkávat po několika kilometrech, ale stačilo po několika desítkách kilometrů. Přece jen jsem tak trochu sólista, zvyklý se o sebe starat sám, a nyní mám takový komfort!

Nedobrovolná ranní sprška

Od rána se mračilo a občas ukápla i kapička. Na obzoru se výhrůžně kupila mračna. Jednu chvíli mi tým dojel naproti s tím, že jedou z pěkné bouřky. Ze své výbavy jsem vyndal věci do deště, a po přejití nejhorší přívalové vlny jsem vyrazil dál. Kupodivu mi vyhovuje spíš déšť, než „fén“ z předchozího dne. Jede mi to! Je fakt, že mám opravdu špičkové vybavení, které jsem nejen otestoval, ale naučil se i správně používat. A to je základ pro maximální spokojenost uživatele.

Kolem 21. hodiny přijíždíme do rehabilitačního zařízení Kladruby. Zde je oficiální místo podporované závodem, a je nám zde nabídnuto zázemí v podobě občerstvení a noclehu v tělocvičně. To se ukázalo stejně nekomfortní, jako nocleh u semaforu. Já totiž nemohu spát tam, kde někdo chrápe. Do jedné koukám do stropu tělocvičny, kam střídavě přicházejí a odcházejí závodníci.

Richard Štěpánek 2

A jdeme do finiše

Další noc bez kvalitního spánku trochu zachraňuje ranní káva. Nastupujeme do třetího dne. I když se trať vlní, projíždím zajímavá místa, a i přes únavu si dokážu užívat krás přírody. Dokonce si jedu tak nějak po mílařsku. Sedím u potravin a jím na schodku dobroty, které si kupuji. Sem tam se dávám do řeči s lidmi, a je mi fajn. Můj tým potkávám nepravidelně po několika desítkách kilometrů, a je to vždy fajn setkání.

Po necelých 150 km jsme na druhém podpůrném místě v ATC Jesenice u Prahy. Na toto místo přijíždím po 22 hodině, kdy jsem musel v lesích měnit trasu z důvodu bezpečnosti. Trošku si tak závod prodlužuji, ale bezpečně dojíždím. Vítají nás usmívající se děvčata, která zde zajišťují potřebné zázemí závodníkům. Tentokrát si nekompromisně vybojuji nocleh jen na dvoulůžkovém pokoji. Musím se kvalitně vyspat. To se povedlo. Ráno nastupuji skvěle odpočatý znovu na trať.

Na podiu

Vyhráli jsme sami nad sebou

Nutno podotknout, že můj tým pracuje i na taktice. Trasy akčně upravuje dle mých možností i časové tísni. Již na startu jsme věděli, že délka závodu vzhledem k časovému limitu je nad moje možnosti. To však bylo jedno, protože hlavním smyslem akce bylo lidi motivovat. A to se nám myslím na 100% dařilo. Náš tým se skvěle stmelil a vytvořil skvělou partu lidí, kteří si celou akci skvěle užili.

Bylo to namáhavé, ale projet s Kubou cílovou branou bylo pro mě, a věřím, že i pro zbytek týmu, opravdu skvělým zakončením tohoto podniku. Ve výsledku jsme zjistili, že jsme nejeli cestu za snem, ale my ho dokonce zhmotnili. Proběhlo vyhlášení, a vše pro nás skončilo. Vlastně ne, neskončilo, neboť pokračujeme v tom podniku, který nazýváme život. I když každý sám, přesto bohatší o zkušenost, že vždy existuje cesta, a je celkem jedno, jestli ji ujdeš, uběhneš nebo ujedeš, hlavní je se nevzdávat.

18. 10. 2019, autor:

Váš komentář





*

Šatna blog ze zákulisí SportObchod.cz