Do Hrabyně po mílařsku – Příběhy modré koloběžky 2. díl

Jak jsem už v prvním článku naznačil, jedním z cílů mé práce je motivace. Snažím se na svých činnostech ukazovat, že život není o tom, co se vám všechno stalo, ale o našem rozhodnutí.

Pokud jsem už něco dokázal, chtěl jsem, aby to lidi motivovalo. Když jsem začal závodit na horských kolech a startoval s lidmi bez viditelného handicapu, vzbuzovalo to v nich spíše soucit. Vše se rozplynulo ve chvíli, kdy jsem je předjížděl, popřípadě jim ujížděl. To šel handicap i se soucitem stranou.

Samozřejmě, že to tak neměli všichni, spíše taková nevyrovnaná skupinka. Většina závodníků projevila uznání podložené ohleduplností. Často jsem se dostával do situací, kdy jsem slyšel, že někdo někde má kamaráda, kterému se stalo to, nebo toto a že to zabalil, nebo neví jak dál. Naše rozhovory většinou končily předáním kontaktu na mě. Ten byl, nebo nebyl využit.

Koloběžka Kostka na cestě do Hrabyně

Koloběžka Kostka na cestě do Hrabyně

Vzdát můžeš zítra

Dobře jsem si tehdy uvědomoval, jak je důležité, aby se lidé dozvěděli, že se dá bojovat a že jsou cesty ve formě různých možností. Setkání nebo přednášky byly určitým způsobem osvěty. Jedním z míst, kam jsem několikrát zavítal, byl mimo jiné i rehabilitační ústav v Hrabyni.

Tady jsem se setkával s lidmi po úrazech. Přednášky byly jedna věc, ale naše rozhovory věc druhá. Postupem času vyšla spousta článků a byla natočena videa s různou tématikou. Když se mi do života postavila jako výzva koloběžka, věděl jsem, že jsou jen dvě možnosti. Dát, nebo vzdát. Naštěstí jsem si vybral tu první.

S koloběžkou jsem začal točit videa, která měla jediný cíl – motivovat. Koloběžka se stala i hlavní hrdinkou v projektu „Light Blue Line“. Ten název je symbolický. Znázorňuje stopu koloběžky, která je tenká. Modrá barva znázorňuje barvu mé knihy, kterou jsem vydal a zbytek názvu je směr vpřed, nebo chcete-li směr, kterým se ubírám.

Trasa výletu

Trasa výletu

Plán byl jasný

Hrabyně byla můj cíl z jednoho prostého důvodu. Konal se zde desetiboj lidí s handicapem a já je chtěl podpořit a zároveň se s nimi setkat. Od tohoto byl již jen krůček k vymyšlení cesty do Hrabyně. Aby to mělo ty správné grády, naplánoval jsem ji na koloběžce. Co to obnášelo? Hlavně včas mít koloběžku, natrasovat svoji cestu a vyrazit. Pěkně bez zabezpečení a nonstop, prostě po mílařsku.

Start jsem naplánoval na středu 30. května v 6 hodin. První zastávka měla být v 9 hodin v Jedovnicích, kde jsme na singltrecích měli naplánované natáčení. Téma: „Jak to fičí s jednou rukou na koloběžce“. Staré známé přísloví říká: „Člověk míní, osud mění.“

Koloběžka Kostka

Koloběžka Kostka

Plán byl jasný. V úterý převezmu koloběžku ve firmě Kostka, a poté se přemístím autem do Hrabyně. To tam nechám, sjedu na koloběžce do Ostravy-Svinov, kde nasednu na vlak a odfrčím do Brna. Ráno pak plný sil vyrazím směr moje dobrodružství!

Komplikace v programu

Všichni už asi tuší, že nebylo vše tak, jak jsem si naplánoval. To jsem pochopil, když jsem stál na nádraží Ostrava-Svinov a v uších mi zněla odpověď, že do Brna mi jede vlak až v ranních hodinách. Začal boj s časem, do kterého jsem zapojil všechny svoje známé s jediným cílem, dostat se do Brna!

Mají pravdu ti, kteří říkají, že jsem si mohl vzít taxíka. To jo, ale dejte 3 000–4 000 Kč jen tak.

Zvažoval jsem, že bych šel na stopa, ale s tak velkou kolobrndou jsem to viděl bledě. Nakonec mi přišla záchrana od kamarádky z Ostravy, která mi dala telefon na člověka, který dělá nárazového taxikáře. „1 200 Kč,“ zněla odpověď na otázku „Za kolik?“

Neváhal jsem a jednu hodinu po půlnoci jsem byl i s kolobrndou doma. Ráno nabalit věci na kolobrndu a svištíme směr Jedovnice kemp!

Spánek na pódiu

Kluci byli informovaní, že budu mít zpoždění, a tak vše proběhlo v pohodě. Natočili jsme pár záběrů a cca po 3 hodinách natáčení jsem pokračoval směr Hrabyně. Počasí mi přálo. Příroda se předváděla v plné parádě, a tak jsem si ji po mílařsku užíval. Co to znamená?

Většinu času jsem byl sám a měl možnost užívat si svobodu ranního svítání a západů slunce. První noc jsem strávil v kempu u Olomouce. Majitel mě nechal přespat na pódiu, takže střecha nad hlavou zajištěna. Večer jsme s ním a ještě s přísedícími lidmi prohodili pár slov o „velmi“ důležitých věcech a ke konci našeho rozhovoru si o mně možná přestali myslet, že jsem blázen, který jede na koloběžce z Brna do Hrabyně a ještě s jednou rukou.

Provizorní přespání na pódiu

Provizorní přespání na pódiu

Ráno mě přivítalo všudypřítomnou rosou. Díky velikosti pódia jsem balil v suchu a časně ráno vyrazil. Opustil jsem periferii města a pokračoval pro mě neznámou krajinou. Je to krásný pocit, uvědomit si, jak tady máme krásně. Zároveň je to i dar, neboť ne každý si toto uvědomuje.

Druhý den na cestě byl opět ve znamení pěkného počasí. Vzhledem ke skutečnosti, že toto nebyl závod, ale výlet s posláním, mohl jsem tomu upravovat tempo i trasu. Sem tam mi připadla lesní pěšina atraktivnější, než široká cesta, a to i za předpokladu, že jsem si musel nějaký ten kopeček vytlačit.

Nouze nebyla ani o setkání s lidmi. Jednou vás pozvali na kávu, jindy umožnili dobýt přístroje. Dodnes vzpomínám na úsek mezi Vítkovem a Hradcem nad Moravicí. Krásné údolí, řeka, hrad nad ní. Prostě opravdová poezie. Trochu jsem se podcenil a zjistil jsem, že jedu moc rychle, neboť jsem v pohodě mohl být v Hrabyni už ve čtvrtek. Zpomalil jsem a poflakoval se po cestách.

I lesní cesty mohou být na koloběžce príma

I lesní cesty mohou být na koloběžce príma

Vybitá čelovka a zjevení v Hrabyni

Zjištění, že mi došly baterky v čelovce, o kterých jsem byl přesvědčen, že je 100% vezu, mě zaválo do jedné opuštěné hospůdky, která stále prodlužovala zavíračku. Pohodový rozhovor s místními a nějaká ta historka z mých cest způsobila, že jsem dostal nabídku noclehu v rozestavěném domě. No řekněte sami, není to paráda? Byla, protože se hnala pěkná bouřka, která i přišla.

Ráno však bylo po bouřce a tak na mě na vrátnici v Rehabilitačním ústavu Hrabyně koukali v 6 hodin ráno jako na zjevení. V té době jsem s cestováním na kolobce neměl žádné zkušenosti. Toto byl můj první dlouhý výlet.

Koloběžka Kostka za ranního úsvitu

Koloběžka Kostka za ranního úsvitu

Celé dopoledne a část odpoledne jsem měl možnost sledovat všechny tyto sportovce, kterým kolikrát dalo velké úsilí ovládat svoje tělo, a přesto bojovali a dokázali se radovat a vzájemně se povzbuzovat. Svojí přednáškou jsem vyplnil čas do vyhlášení výsledků. Skvělé bylo i setkání s koloběžkáři ze skupiny Bo kolobka, kteří jsou právě z Ostravska.

Všechno jednou končí. Skončila přednáška, podepsal jsem poslednímu zájemci svoji knihu, rozešel se s přáteli, poděkoval za pohostinnost, upevnil kolobku do nosiče a odjel domů.

Má to smysl

Hlavou mi probleskla spousta obrazů. Spousta prožitých chvilek se mísilo do mých myšlenek a já cítil, jak si myšlenky v mé hlavě hledají své místo. Viděl jsem zde spoustu zmařeného zdraví. Viděl jsem také strmé stěny osudů, které museli tito, stejně jako i jiní, zdolávat.

Vždy mě takové zážitky utvrdí v tom, že má práce má smysl, neboť nikdy nevíte, kam vaše životní cesta na jedné z mnoha křižovatek odbočí.

Po přednášce v Hrabyni

Po přednášce v Hrabyni

Další koloběžkové čtení

Jak to vlastně začalo – Příběhy modré koloběžky 1. díl
Neapolí na kole: Připravte si zvonky! – Bára na kolobce 21. díl
Kolobkonovinky z Megatestu 2019 – Bára na kolobce 20. díl

14. 5. 2019, autor:

Váš komentář





*

Šatna blog ze zákulisí SportObchod.cz