Kdy a pro koho má smysl trénovat o tenisovou zeď?

Když jsem zhruba před 30 lety s tenisem začínal, bylo hraní o zeď běžnou součástí tréninku. Zdi byly naprosto všude. Zeď byla v každém tenisovém areálu a velmi dobře tak suplovala zaplněné kurty a vytížené trenéry. Zároveň to byl nejlevnější způsob, jak si zahrát tenis – zdarma a bez nutnosti si domlouvat parťáka. Moc dobře si pamatuji, jak jsem vždycky ze školy letěl na kole k areálu a před příjezdem jsem si v duchu říkal, ať je volná zeď, ať je volná zeď. A ať je volná ta strana, kde je antuka. Měli jsme totiž zeď z druhé strany opatřenou asfaltem, který měl vlivem horka praskliny a velké bubliny, na kterých to špatně skákalo. To byl vopruz. Když byla zeď volná, vlítnul jsem na ní a bušil do ní tak dlouho, dokud jsem jen mohl uzvednout raketu. Často jsem si říkal, že ta zeď musí přece jednou spadnout, jaké dávám rány. Nikdy se tak nestalo.

Na zdi jde trénovat také podání.

Nesnášel jsem přestřelené míčky přes zeď, protože končily daleko v trávě, kde byly kopřivy. Co jsem naopak miloval byl fakt, že zeď vám nikdy nic neříkala, nikdy nezkazila a byla mým věrným parťákem, dokud jsem chtěl hrát. V pozdějším věku jsem zeď postupně přestal navštěvovat. Díky velké trenérské základně, většímu počtu kurtů a v neposlední řadě lenivější generaci, která po nás přišla, se zdi vyprazdňovaly. Dnes už jich moc v tenisových areálech není a pokud tam nějaké jsou, tak jsou většinou velmi zanedbané a zejí prázdnotou. A přitom je to obrovská škoda. Hraní o zeď má smysl v jakémkoliv věku. Zeď je pro tenisový dril naprosto ideální parťák. A tenis je především o drilu a milionech odehraných míčcích.

Zdi jsou často zanedbané a neudržované.

Co vše je možné trénovat na zdi?

Úplně cokoliv. Od základních úderů až po voleje, podání a smeče. Některé zdi mají kromě tenisové sítě na sobě namalované různé obrazce, do kterých se můžete trefovat pro vylepšení přesnosti. Kromě techniky se při hraní o zeď trénuje skvěle pohyb, postřeh, koordinace, timing, reakce na různé typy odskoků atd. Navíc vše se děje ve zrychleném režimu. Zeď vám vrátí míček výrazně dříve, než by to udělal soupeř.

Pokud se ptáte, jak je možné na zdi trénovat smeče, tak je to velmi jednoduché. Míček prvně napálíte o zem zhruba 1,5 m před ní. Míček se od země odrazí, narazí do zdi a krásným vysokým obloučkem ve stylu lobu vylétne do oblak. Vy jej pak opět napálíte do země jako kdybyste stáli u sítě a celé se to opakuje, dokud vám vydrží dech. Tohle cvičení mě hrozně bavilo a vždycky jsem žasnul nad tím, jak taková obyčejná zeď dokáže komplexně posloužit.

Bekhend na zdi.

Ve dvou se to lépe táhne

Věděli jste, že na zdi nemusíte hrát sami? Vezměte s sebou parťáka a hrajte na sebe pod úhlem pěkně křížem. Je to zábavné a již to má parametry hraní přes síť, protože míček se k vám dostane s odpovídajícím zpožděním. Je to sice takový squasho-tenis, ale rozhodně to ničemu neškodí. Můžete se také střídat v hraní po lajně, kdy po každém úderu dochází k rotaci hráčů. Mezi náročnější cvičení patří hra jednoho hráče dále od zdi a druhého hráče blíže u zdi na volejích. Takové cvičení již vyžaduje velmi dobré koordinační schopnosti a postřeh. Za vyzkoušení stojí také různé soutěže v trefování určitého místa ať už nějakého bodu či povolené výšky nad sítí. Možností je nespočet a vlastní kreativitě se meze nekladou.

Jednou z variant je i „squasho-tenis“, kdy hrají dva hráči,

Zlepšete si kondici v každém věku

Při hraní o zeď vám kmitají nohy o sto šest. Je tedy zřejmé, že efekt zdi se projeví pozitivně také u zkušenějších hráčů minimálně v oblasti kondice. Dokonce bych řekl, že přínos hraní o zeď u dospělých hráčů může být větší než u dětí. Pokud totiž jako dospělák máte již osvojenou techniku, pak se můžete soustředit čistě na výkon. Přesně víte, kdy jste úder zahráli technicky dobře. Nehrozí tak, že byste do zdi nasázeli tisíce míčků chybnou technikou. Zeď vám vždy míček vrátí tak, jak jste do ní udeřili. Zeď je vlastně odrazem vaší kvality. Čím lépe o zeď hrajete, tím lépe si zahrajete.

Zeď jako neporazitelný soupeř

Největší přínos hraní o zeď vidím v jistotě, s jakou vám vrací míčky. To se vám při běžné hře s reálným parťákem nemusí pokaždé podařit. Každému tenistovi se jistě nesčetněkrát stalo, že přišel na trénink či sparingový zápas ve skvělé formě. Problém byl ale na druhé straně, kdy váš parťák prožíval zrovna den blbec. Sice jste ho smázli 6:1, 6:0, ale moc jste si nezahráli. Vaše ego si na takovém nešťastníkovi smlsne, ale reálně vás takový zápas či trénink nikam neposune. Domů můžete odcházet s velmi neuspokojivým pocitem a v tu chvíli by se nějaká neporazitelná zeď poblíž náramně šikla.

Přečtěte si také, jak ovlivňují emoce výkon v tenise.

Hraní o zeď je dřina

Jedním z důvodů, proč v dnešní době zdi zejí prázdnotou je fakt, že hraní o zeď je dřina a svým způsobem nuda. Pamatuji si, jak jsem u zdi trpěl na volejích. Ty jsem se skutečně pořádně naučil až v dorosteneckém věku. Nicméně jako mladší a starší žák jsem je u zdi trénoval také a na to pálení zápěstí při zahrání několika volejů v řadě nelze zapomenout. Opět platí, že zeď vám vrátí míček okamžitě, a tak všechny svaly na těle mají výrazně méně času na regeneraci a dochází k jejich rychlejší únavě. Pálení svalů, konstantní zadýchání a pocit na omdlení. To vše je při hraní o zeď na denním pořádku. A je to špatně?

Nemyslím si, ba naopak. Neochota vystoupit z komfortní zóny je jedním z největších problémů současného sportu (a lidstva) obecně. Všichni chtějí mít všechno ideální. Trénink v ideální čas, v ideálních podmínkách, v ideální náladě, v ideální psychické a fyzické pohodě. Jakmile trochu něco neštymuje, už se cítíme v ohrožení. Jenže to se nikam nikdy neposuneme, protože v praxi při zápase to často ideální není a pokud nemáme morál na překonávání sama sebe a nečekaných překážek, tak to můžeme se sportem alespoň na té vrcholové úrovni rovnou zabalit.

Principem zejména fyzického zlepšování je uvedení těla do stresové situace, která následně vyvolá obrannou reakci v podobě posílení dané části těla, smyslů, psychiky atd. A na zdi jste ve stresu neustále! Zeď nikdy neporazíte a je to jen o vaší vůli a touze se neustále zlepšovat.

Voleje na zdi jsou náročnější díky kratší době mezi údery.

„Nevýhody“ hraní o zeď

Tenis je individuální sport a pokud se dokážete soustředit pouze na sebe a svůj výkon, pak vám nevýhody hraní o zeď nepřijdou ani jako nevýhody. Nicméně při srovnání s hraním na kurtu s reálným soupeřem při hraní o zeď něco chybí. Někomu může při hraní o zeď vadit fakt, že nevidíte a nezažíváte úspěch z vyhraného míčku, gamu, setu a zápasu. Nehledě na to, že nevidíte, kam by míček dopadl a ochuzujete se o momenty nadšení v podobě zahrání prasátka či rozsvícení špinavé čáry po krásně trefeném bekhendu po lajně.

Při hraní o zeď si můžete tak maximálně popovídat sami se sebou. Samomluva je sice v psychologii považována za jeden ze zdravých způsobů seberealizace, ale pokec s parťákem o parádně zahraném kraťasu či pěkném prohozu to nenahradí. Nicméně jak bylo výše zmíněno, na zdi si můžete zahrát klidně ve dvou lidech a pokecat si tak přímo při hře, když stojíte vedle sebe.

Zajímají vás mýty a pověsti o tenisových výpletech?

Zeď budoucnosti

Na závěr si dovolím předpovědět zlatou éru tenisové zdi, která by mohla nastat, kdyby nějaký šikovný podnikatel oživil její zastaralou funkčnost. Žijeme v 21. století, kde není nouze o moderní technologie, které jsou navíc poměrně levné. Dovedu si tedy představit, že by někdo mohl přijít s ultramoderní tenisovou zdí pro současnou generaci. Taková zeď by mohla být osvětlená. V jejích útrobách by se nacházely všemožné senzory a čidla. Ta by reagovala na zásahy, rychlost úderů a rotaci míčku. Následně by se tyto údaje mohly simulovaně přehrát do virtuálního kurtu, kde by se ukázalo, kam by asi takový míček dopadl, jakou rychlostí, s jakou rotací a jak vysokým odskokem. Vynikající např. pro trénink servisu. Všechny tyto údaje by se zobrazovaly na do zdi nainstalované obrazovce z nerozbitného skla.

Zeď by mohla mít reproduktor a virtuálního kouče, který by oznamoval různé statistické údaje o zásahu míčku. Sledoval by pohyb hráče a analyzoval jeho techniku, kvalitu split-stepu, koordinaci pohybu, reakční čas a rychlost švihu. Doprovodný hlas by mohl hráče povzbuzovat a namotivovat jej k dalšímu hraní a k lepším výkonům. Mohl by také hráče nahrávat a záznam ukládat na externí USB disk, který by si každý hráč přinesl a do zdi napojil. V povrchu by mohla být další čidla, která by analyzovala počet kroků, jejich délku, kadenci atd. Zní to šíleně? Možná, ale dovedu si představit, že něco podobného již v Číně nebo Japonsku mají. A mladé hráče by taková „videoherní“ zeď možná snáze zvedla z gaučů a od obrazovek mobilních telefonů.

Zkuste to aspoň chvíli

Zpátky nohama na zem. Zeď je především o stereotypu a drilu, který každý nesnese. Jen málokdo dnes vydrží jít na zeď, hodinu do ní bušit až do roztrhání míčku, ani nepípnout a spokojeně odejít domů. Pokud ale chybí parťák, nebo jsou kurty plné, tak se za hraní na zdi nestydťe. Jde především o to se hýbat a zdravě se vypotit. Neříkám, že je zeď spása tenisu a neobejdete se bez ní. Ale jednou za čas jako doplněk či prostředek k rozcvičení na pár minut neuškodí nikomu. Teď už jen zbývá jediné. Nějakou provozuschopnou zeď najít.

S tenisovou raketou se toulám světem od 4 let. Miluji běžkování, lyže a horské kolo. Uchvátil mě badminton, ale na ten už nezbývá čas a energie.

Baví mě příroda a vše, co je s ní spojené. Relaxuji u filmů, her a editování videa.

8. 6. 2022, autor:

Váš komentář





*

Šatna blog ze zákulisí Sportega.cz