Příběhy z 1000 miles Adventure na koloběžce – Příběhy modré koloběžky 8. díl

Koloběžka je zatím pořád ještě něčím, co vzbuzuje minimálně zvědavost, když ne zájem. Všichni znají kolo a cestování na něm, ale koloběžka je často chápána jako infantilní počin jejího provozovatele. Samotným příběhem je, jak jsem se ke koloběžce dostal já, ale o tom moje příběhy dnes nejsou.

Dnes budou o tom, co jsem díky ní a s ní zažil. Nejvíce příběhů mám z východního Slovenska. Tam koloběžku téměř neznají, nebo alespoň ti, co jsem potkal. Nebudu zde vypisovat všechny, to by vydalo minimálně na časopis, ale alespoň tři z nich vám představím.

1. Ujo, čo to mátě

Jednou jsem dojel k samoobsluze. Jet od rána v dešti vám zrovna moc nepřidá, a tak jste rádi, že si někde v suchu a teple můžete odpočinout. A pokud můžete tyto chvíle spojit s jídlem, je to o to radostnější a vítanější. Čím dále jedete na východ, tím se dostáváte blíže k oblastem, kde je celkem hustá osídlenost romskými občany. Téměř každý rok s nimi mám nějakou příhodu. Tady je jedna z roku 2018.

Nechal jsem kolobku před obchodem a šel si nakoupit. Sedl jsem si ve foyer obchodu mezi bedny od rohlíků a spokojeně pojídal koupené dobroty. Venku přestalo pršet a vždy, když někdo otevřel dveře, viděl jsem svoji kolobku, ale také přibývající dav.

Dojedl jsem a vycházím ven. Kolem kolobky stojí cca 14 lidí, kteří diskutují. Všichni jsou to Romové. Jedna dívka vystoupila do popředí skupiny a začala se mě ptát:

„Ujo, kdě že mátě reťázku?“ Odpověděl jsem jí, že toto řetěz nemá. Dívka se otočila k davu a vše jim řekla v jejich jazyce. Dav uznale zašuměl.
„Ujo a kdě to má sedánku?“ To nemá sedátko, odpověděl jsem jí a ona vše opět přeložila. Dav opět uznale zašuměl.
„Ujo a okjal idětě?“ Na tuto otázku jsem odpověděl, že z Česka. To stačilo. Vyprávět jim, že jedu z Hranic u Aše by bylo asi zbytečně složité.
„Ujo a jako sa na tom behá?“ Využil jsem této otázky a v rámci exhibice odjel. Sklidil jsem lehký potlesk. Po pár stech metrech začalo opět pršet. Déšť zajistil, že jsem opět na trase.

2. Bicykeľ pre invalidou

I můj další příběh se odehrává před obchodem. Zřejmě je to tím, že se lidé spíše odváží přiblížit k osamělému stroji, než kdyby u něj byl majitel. Vycházím z obchodu s nákupem a vidím, jak u mého stroje postává starší pán, který si ji prohlíží, a podle výrazu i pózy mu tady něco neštymuje.

„Dobrý den,“ pozdravím slušně.
„Dobrý děň,“ zazněla odpověď. Při ní se pán zadíval na mě, potom na koloběžku. Znovu na mě a znovu na koloběžku. Ťuknutí do čela bylo gesto, že vše pochopil, nebo jako by se mu v hlavě rozsvítilo.
„Jáj,“ zvolal „tak takto vy Česi upravujete bicykle pre invalidou!“
Po těch slovech se otočil a odcházel. Nebylo co vysvětlovat, protože nebylo komu. Pán vše pochopil a spokojeně odešel.

3. Spravíme vám defekt

Třetí příhoda se mi stala přímo při jízdě. Míjel jsem hlouček lidí, kteří mě již z dálky sledovali. Zřejmě čekali na další lidi. Najednou proti mně jedou dva kluci a volají na mě, ať zastavím. Na dotaz proč mi sdělili, že mám defekt. Zastavuji a prohlížím obě kola. Zkouším i hmatem, ale obě pneumatiky jsou plné. Obracím se na ně a volám:

„Já nemám defekt!“
„Tak prečo sa odrážatě,“ zní jejich nechápavá otázka.
„Protože to je koloběžka,“ odpovídám s úsměvem a přiznám se, že mi to úsměv ve tváři vyloudilo vždy, když jsem si na tuto příhodu vzpomněl, stejně jako nyní, když o ní píši.

Další koloběžkové čtení:

• Výzva: Den Plus – Příběhy modré koloběžky 7. díl
• 2200 km a více než 111 vjemů a dojmů – Příběhy modré koloběžky 6. díl
• 1 000 miles: První polovina – Příběhy modré koloběžky 4. díl
• 1 000 miles: Druhá polovina – Příběhy modré koloběžky 5. díl