Ukaž (se), než odbočíš – Bára na kolobce 12. díl

Jedete na koloběžce a potřebujete odbočit. Co uděláte?

  1. Co bych dělal? Mrknu na jednu stranu, mrknu na druhou a jedu.
  2. Zakývu nohou, ať je jasné, že odbočuju.
  3. Ukážu rukou jako (koloběžkový pámbu mě netrestej) cyklista.

Vím, že by se spousta z vás přihlásila k jedničce nebo dvojce. Já dřív taky – ale dneska už ukazuju rukou. Proč? Hned vám to povím.

Neukazuju, prostě jedu

Na samém začátku jsem neukazovala ani rukou, ani nohou (ani ničím jiným). Bála jsem se, abych neztratila těžce vydobytou rovnováhu. Co si budeme, nejsem úplně královna balance a koloběžka mi ze začátku dávala zabrat.

Vždycky jsem se letmo ohlédla před sebe a za sebe, a když nic nejelo, odbočila jsem. Mám pocit, že i v téhle fázi jsem byla opatrnější než řada kolobkářů, kteří to prostě střihnou do vedlejší uličky, aniž by mrkli kolem sebe.

Zakývám nohou a cítím se v bezpečí

Časem mi došlo, že tohle nebude úplně ideální. Musím o sobě dát vědět při odbočování, ale i když  objíždím překážku v cestě, jinak bych taky nemusela vyjížďku na kolobce ve zdraví přežít.

Začala jsem pokukovat po ostatních koloběžkářích. Když jsem odfiltrovala střelce, kteří neukazují vůbec nijak, zůstala mi druhá skupina: kývači. Tak jako já došli k závěru, že udržet na koloběžce balanc není jednoduché, a tak se nepouští řídítek – značí odbočení kýváním nohou.

Zakývu nohou a všichni vědí. Nebo ne?

Zakývu nohou a všichni vědí. Nebo ne?

Přešla jsem tedy na kývání a měla jsem ze sebe dobrý pocit: teď dávám jasně najevo, že odbočuju! Radost mi zkazit až přítel, když mi řekl: „Je ti jasné, že většina řidičů absolutně nechápe, co to nacvičuješ?“

Ukazování rukou není jenom pro cyklisty

Samozřejmě jsem přítelovi nevěřila. Jenže nejsem řidička, takže nevím, jak to člověk za volantem vnímá. Zeptala jsem se proto pár kamarádů – a fakt. Řekli mi, že moje kývání můžou vyhodnotit jako protahování nebo kdovíco jiného.

Tak jsem přešla na ukazování rukou. A víte co? Ono to fakt jde. Chvíli před zatáčkou stoupnu oběma nohama na stupátko, vytrčím ruku a v pohodě držím rovnováhu. A mám jistotu, že mě nic nesmete.

Ukazování směru rukou? Za mě nejlepší možnost

Ukazování směru rukou? Za mě nejlepší možnost

Jasně, nejsou všechny koloběžky stejné a možná to právě na té vaší nepůjde tak snadno. Ale aspoň si to zkuste natrénovat – a když to nepůjde, kývání nohou bude pořád lepší než nic.

Co si myslíte o…

…(ne)ukazování vy? A jaké další nešvary se podle vás nás koloběžkářů týkají? Podle mě jsou minimálně dva: nepoužívání helmy a jezdění po chodníku. Helmu jsem zmiňovala už v článku Koloběžková výbavička, je totiž taaaaaaakhle moc důležitá. Mně stačí vzpomenout si na kamaráda, který zakončil sjezd kopce pobytem na JIPce, a hned sahám po helmě.

Budu moc ráda, když mi napíšete svůj pohled na věc do komentářů. A trhněte si!

Kam dál?

28. 3. 2018, autor:

Komentáře

  • hrabje, přidáno 04.04.2018

    Já osobně s ukazováním dost bojuju. A musím přiznat, že spíš neukazuju vůbec, hlavně začátkem sezony, než se zase rozjezdím. Pak už je to lepší a ukazovat se snažím – rukou. O kývání nohou jsem ani nevěděl. Nicméně ono u ukazování rukou hodně záleží na povrchu vozovky. Když je to hezký a rovný asfalt, tak je to bez problému. Ale jakmile je i jen trochu zvlněný nebo hrubý, natož rozbitý, tak už je to dost nepříjemné. A pak taky při jízdě z kopce to není žádná sranda. Přecijen, pustit se jednou rukou při vyšší rychlosti a při nutnosti dobrzdit do křižovatky, není nic o co bych stál.
    Příjde mi, že dost velký nešvar všeobecně je špatné osvětlení vzadu. Přidělat světlo na řidítka není problém, ale dozadu už to tak jednoduché není. A potkávám i dost cyklistů, kteří si s osvětlením hlavu nelámou i když to mají výrazně jednodušší. Já jezdím drtivou většinu cest do práce úplně po tmě a nebo za šera a snažím se o to abych byl co nejvíc vidět. Ale stejně se na koloběžce ve městě necítím po tmě úplně bezpečně.

    Odpovědět

Váš komentář





*

Šatna blog ze zákulisí SportObchod.cz