1 000 miles: První polovina – Příběhy modré koloběžky 4. díl

Jak jsem se už v předchozích článcích zmiňoval, další fází mého koloběžkového života byl závod 1 000 mil. Závod, který měří 1 660 km a vede napříč bývalým Československem. Tento závod má tři kategorie. Na kole (nejpočetnější kategorie), pěšky a na koloběžce.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsem na kole tento závod ujel dvakrát, pěšky jsem ušel jak kratší část (500 mil), tak i celý tento závod (1 000 mil), zbývala mi třetí kategorie – a tou byla právě koloběžka.

Nepodceňte přípravu

Na start závodu jsem se postavil už popáté. Co se týkalo vybavení, tak se nijak nelišilo od předchozích ročníků. Zkrátka jsem vsadil na ověřené a vyzkoušené věci. Zbývalo jen jediné. Maximálně se věnovat technice jízdy na koloběžce a získávání fyzické kondice.

Můj návod, jak trénovat na 1000 mil, je stále stejný. Podle zvolené kategorie volím maximální pohyb. Pokud jsem se rozhodl jet na koloběžce, tak jsem se ji snažil zapojit co nejvíce do svého každodenního života. Kam jen to šlo, tak jsem všude jezdil na koloběžce a jiný způsob dopravy nebo přemisťování jsem se snažil využívat minimálně. S naježděnými kilometry se zvyšovala jak fyzická kondice, tak i moje dovednost ovládat koloběžku.

Roztrhněte peloton

1. 7. 2018 v 15 hodin se v Hranicích u Aše ozval startovní výstřel a všichni účastníci tohoto závodu se vydali směr Nová Sedlica. Mezi nimi i hrstka koloběžkářů.

Teplota byla příjemná, a tak se jelo fajn. Nejraději mám ty chvíle, když se peloton roztrhá. Nejezdím ve skupinách. Naopak, nejraději jezdím sám. Zaručuje to člověku nejintenzivnější zážitek. První dny se člověk častější společnosti nevyhne. Po několika dnech se však peloton „uhladí.“ Každý se tak (pomyslně) zařadí, kam patří.

První dny jsme se potkávali s ostatními koloběžkáři celkem často. S přibývajícími dny jsme se i my vzdalovali a setkání byla méně častá. Určitou zajímavostí by bylo pozorovat vybavení jednotlivých závodníků. Já se díval po koloběžkách, na kterých lidé jeli. Nemohu hodnotit výběr modelů pro tento závod, neboť každému vyhovuje něco jiného. Pro můj výběr byla rozhodující znalost terénu a dříve ověřené vybavení. Pátá účast na tomto závodě byl součet zkušeností a poznatků, jehož výsledkem byl pro mě optimální výsledek výbavy a stroje.

Jak jsem výše psal, první dva dny jsme se potkávali (koloběžkáři) často. Já osobně jsem se potkával s jedním z nich až na Nordcap. Tady jsme se viděli naposledy. Já si udělal pauzu na jídlo a on jel dál.

V noci mrazíky, ve dne výheň

Počasí nám přálo. Nepršelo. Tento závod je schopen mít tisíc tváří, které mu propůjčí právě počasí. První noc nás všechny zaskočily teploty pod bodem mrazu. Naštěstí jsem ji téměř celou jel, neboť nebylo kde hlavu složit.

Přes den se teploty šplhaly k 30 stupňům a na volném prostranství to bylo opravdu hodně znát. Snažil jsem si držet stabilní tempo a závod si vjemově co nejvíce užívat. Opět jsem se setkával s fajn lidmi, kteří závodu fandili a byli ochotni poskytnout pomoc, ať již ve formě vody, jídla nebo i noclehu.

Často se mě lidé ptají, jaké to je, jet takovou trasu na koloběžce? Shrnu to do věty: „Pořád jsem měl oči na stopkách.“ Musím se přiznat, že sledovat terén před sebou bylo nezbytné. Nášlap koloběžky je totiž limitující pro průjezd terénem. Stačí přehlédnout nerovnost, o kterou se koloběžka může zadrhnout, a je zaděláno minimálně na pěkné leknutí. Takže „kochačka“ raději při tlačení nebo pauze.

Ustelte si v suchu

Další den jsem se rozhodl, že to natáhnu, co to půjde. Singltrek Pod Smrkem jsem tlačil již v pokročilé večerní hodině. Vše pod dozorem čelovky. Nakonec jsem spal někde na stole v polském lese. Vždy si vybírám takové stoly, které mají nad sebou stříšku. Tentokrát únava rozhodla, že v 1 hodinu v noci zabivakuji tady.

Získal jsem nad pronásledovateli cca 30 km náskoku. Když jsem si zpětně tento náskok promítl, byl jsem rád, že mám tento úsek za sebou. Navíc jsem měl štěstí, neboť pár kilometrů přede mnou i za mnou pršelo a já se díval před usnutím na hvězdy.

Nezapomeňte na krabičku poslední záchrany

Další den jsem se proplétal polským a českým pohraničím. Každý mílař dnes už ví, že musíte mít v batohu nějakou zásobu na nejhorší časy. Když se objevíte v civilizaci, kde nemají obchod vietnamští šikulové, tak ráno, večer i často přes poledne máte smůlu. Čekat třeba dvě hodiny na otevíračku se vám nechce, a tak jedete dál. Proto ty nezbytné zásoby někde na dně v batohu. Já tam mám polomáčené sušenky a solené arašídy, které mi již mockrát pomohly.

Musím podtrhnout jednu koloběžkovou výhodu. Při tahání přes překážky u ní nezavazí převodník ani kliky. Funguje spíše jako lyže, a tak po ledasčem pohodově sklouzne. Další její plus je jednoduchost nástupu a výstupu. Pro mě jako pro člověka, který míle ušel pěšky, je to dar, kdy se můžete jen tak, bez komplikovaného nasedání, sklouznout a nemusíte jít pěšky. Do poloviny závodu to sice nebylo nijak daleko, ale když už nemáte co jíst a pít…

Naštěstí jsem chytl obsluhu na Paprsku před zavíračkou, a tak se ještě povedlo najíst, napít a doplnit zásoby. Paní vedoucí jsem vše povykládal a ta rozhodla, že ještě hodinku počkají na ty, co ještě pojedou. Trošku bloudění před Smrkem v Jeseníkách a sjeté obložení brzd mě udržovalo v bdělosti, a tak jsem se již za tmy dostal do Františkova, kde je polovina závodu a tzv. CP2.

Naskočte do druhé poloviny závodu a zjistíte, co vás čeká za hranicemi na Slovensku.

Další koloběžkové čtení

Jak se točí „Light Blue Line“ – Příběhy modré koloběžky 3. díl
Do Hrabyně po mílařsku – Příběhy modré koloběžky 2. díl
Jak to vlastně začalo – Příběhy modré koloběžky 1. díl
Seriál Bára na kolobce

23. 7. 2019, autor:

Váš komentář





*

Šatna blog ze zákulisí SportObchod.cz