Z Tater na Bostonský maraton – rozhovor s Patrícií Puklovou

Popovídala jsem si s Patrícii Puklovou, slovenskou běžkyní, která žije v Brně. Je dvojnásobnou slovenskou vícemistryní v maratonu, ve dvojici vyhrála Großglockner Ultra-Trail (GGUT) a zaběhla i Bostonský maraton. Jak se dá skloubit taková běžecká kariéra s náročným povoláním lékařky a výchovou dvou dětí? Na to jsem se musela zeptat.

Pati, ty běháš vážně hodně. Je to teď tvůj primární sport. Proč sis vybrala běh? A běhala jsi vždycky, nebo jsi dřív dělala i jiné sporty?

Začnu tou druhou otázkou. Pocházím z Tater, takže jsem vždycky sportovala. Věnovala jsem se většinou těm zimním. Lyžování, běžky, sáňky. A tím, že jsem byla spíš obéznější dítě, tak jsem se chtěla hýbat. Na osmiletém gymnáziu mě hodně bavil basketbal, ale škola pro mě byla celkem náročná a po roce a půl jsem toho nechala. Měla jsem tehdy ale výbornou kondičku. Hrála jsem i ženský hokej, ale ten na mě byl moc kontaktní. A zkusila jsem i kickbox.

Počkej, hokej ti přišel jako moc kontaktní sport, tak ses dala na kickbox? 😄

Kickbox je hodně kondiční aktivita, chodila jsem na aerobic kombinovaný s thai-boxem. V Popradě byl skvělý klub, kam jsem chodila na tréninky a udržovala se ve formě. Takže to nebylo vlastně tolik kontaktní.

Patrícia puklová rozhovor

A proč nakonec zvítězil ten běh?

Při studiu lékařské fakulty, která je hodně náročná, jsem věděla, že se nesmím pořád jen učit, ale dělat něco i pro sebe. A běh se zdál jako ideální volba na to, abych se udržela ve formě fyzicky i mentálně. Zároveň jsem se na fakultě přihlásila na jogging a zjistila, že mi to celkem jde. Můj (budoucí) manžel, tehdy univerzitní běžec, mi začal psát tréninky a já jsem se začala zlepšovat.

Takže víc běháš až od vysoké školy?

Ano, zhruba od roku 2005, první 2-3 roky to bylo jen tak hobby, pro radost a oddech od učení. Později jsem začala chodit s manželem na závody, kde jsem viděla, že by to šlo a začala na sobě pracovat. Největší úspěchy jsem ale měla až po škole, když jsem začala pracovat.

Takže škola byla náročná, ale v práci už to šlo. To je zvláštní, všichni vždycky tvrdí, že škola je v pohodě a však jen počkej, až začneš pracovat!

Já se přes školní rok hodně učila a o prázdninách se přivydělávala někde v zahraničí, takže se to nedalo úplně skloubit. Když jsem nastoupila do zaměstnání do nemocnice, měla jsem na trénink paradoxně víc času.

Když přejdu na téma závodů, ty toho máš za sebou hodně, i úspěšně, třeba B7 nebo GGUT. U tebe je navíc zajímavé, že běháš silnici i trail. Který závod ti nejvíc utkvěl v paměti a zanechal na tobě největší stopu? 

Běhala jsem i dráhu za Moravskou slávii, takže jsem takový univerzální běžec. Nejvíc mi ale utkvěl trailový závod v Itálii – CMP Trail, kam jsem byla pozvaná, protože jsem vyhrála Tatry Running Tour. To byl silný zážitek.

Toto je běžecká královna Tater, jako vážně?

Patrícia Puklová rozhovor

Jak to probíhalo? 

Naplánovali jsme si v Itálii dovolenou. Tehdy už jsem měla prvního syna, který měl 2 roky. A ti Italové na mě koukali, že jako vážně? Toto je “běžecká královna Tater”? Já jsem nevěděla do čeho jdu a oni ode mě moc neočekávali. Skončila jsem na 3. místě mezi ženami, asi 4 minuty za 2. závodnicí. Jako první žena doběhla Silvia Rampazzo.

Byla tam skvělá atmosféra. I proto, že na mě v cíli čekalo spoustu Slováků, dostala jsem slovenskou vlajku, stříleli tam konfety a byli úplně nadšení, protože celou dobu viděli, že se držím na tom 3. místě. I ti Italové byli užasnutí, že jim tam přijela nějaká Slovenka a porazila spoustu domácích Italek.

Takže taková divoká karta z Tater jim tam přijela vypálit rybník! 😄

Je to tak.

Máš tam ještě nějaké zážitky, z jiných závodů?

Velmi ráda vzpomínám i na maraton v Košicích (2012). Zkusila jsem si tam první maraton a doběhla ho v čase 3 hodiny a 4 minuty.

Maraton? Těšila jsem se na masáž na konci

Patrícia Puklová rozhovor

První maraton za 3:04!

Moc jsem na to netrénovala. A další rok jsem se rozhodla, že na to zkusím fakt natrénovat a zlepšit se. Šla jsem tam jen s mamkou a s bráchou, můj manžel, který mě trénuje, potom vůbec nevěřil, že jsem to zaběhla za 2:53:59. Bylo to úžasné. Maraton v Košicích můžu jen doporučit, výborná organizace i atmosféra. Nejvíc jsem se na něm těšila, jak uvidím ten modrý koberec, to už budu v cíli a budu si na něj moci lehnout. 😀

Tak už vím na co jsou ty koberce na konci! 😄

Hej. Většinou ti, kteří dobíhají na prvních místech, dostanou hned po závodě masáž. To jsem věděla už z roku předtím, kdy jsem doběhla jako druhá Slovenka, tak jsem se na to strašně těšila. Atmosféra je výborná, při vyhlašování ti dávají holubici, kterou pak vypouštíš. Pěkné zážitky. Skončila jsem celkově 5. žena a 2. Slovenka.

A přišla tam maratonská zeď?

Na prvním maratonu ne. Ale v tom druhém ano, asi na 27. km to najednou tolik nešlo, ale trvalo to jen 1,5 km a pak už dobrý. Mám za sebou 3 silniční maratony. Posledním z nich je vlastně Bostonský maraton, který jsem zaběhla za 3:08. Dva maratony jsem nedokončila, kvůli křečím a špatnému žaludku jsem skončila cca na 28. km. Prostě to nešlo.

Cesta na maraton v Bostonu

Rozhovor s Patrícií Puklovou - Bostonský maraton

 

Já se vrátím k tomu Bostonskému maratonu, to mě zajímá, je to totiž jeden z té velké šestky. Jaká byla cesta na Bostonský maraton, jak se tam vlastně normální člověk dostane?

Jsou tam limity dle věku a pohlaví, které jsem měla splněné právě z Košic. Hlásí se tam v září a běží se to v dubnu. Když splníš limit, je to v pohodě, když ne, tak pak čekáš na nějakou výjimku skrz sponzorské dary. Hodně tam hrají na různé asociace, kterým přispěješ a oni ti dají startovné.

Potom je to samozřejmě o plánování cesty. Vzali jsme to zase jako rodinnou dovolenou. Den před závodem jsem spala u kamaráda přímo v Bostonu, protože tě odtamtud ráno vezou školními autobusy na start – 42 km od Bostonu. Bylo teprve rok po teroristických útocích (pozn. útoky proběhly v roce 2013), bezpečnostní opatření byla velmi přísná, a tak bylo snazší cestovat tím autobusem.

Běžel se mnou ještě slovenský kolega Vít Ryška. Museli jsme být na startu hodinu dopředu. Mohli jsme si vzít věci s sebou, ale pak je vyhodit, nebo celý maraton nést. Ráno byla zima, člověk musel být oblečený, ale kolem poledne se dost oteplilo. Nebyla to ideální situace, nám jako východoevropanů navíc přišla škoda něco vyhazovat. 😄 Padlo tam jedno moje tričko, kalhoty navíc jsem si pak ale celou dobu nesla v ruce při běhu. Nedalo se tam moc rozběhat.

A jak se ti pak běželo? Co fanoušci? Boston je vyhlášený atmosférou, snad každý silničář má sen ho běžet.

Trénovala jsem na Boston celou zimu, ale podmínky byly těžké. Ráno teploměr ukazoval 0 stupňů a pak se oteplilo až na 25 stupňů. Hodně běžců kvůli tomu zkolabovalo. Bylo to náročné, na 35. km mají navíc speciální kopec, jmenuje se Heartbreak Hill, taková opravdová maratonská zeď.

Běželo se mi ale docela dobře, když jsem se blížila k Bostonu a viděla ty mrakodrapy, tak jsem si říkala, že cíl už mám na dosah. Navíc jsem ke konci předběhla i Víta Ryšku, který ten maraton protrpěl.

Po doběhu hodně lidí brali na vozíky a do stanu, napojovali je na kapačky, protože tam svítilo opravdu ostré slunce. Ti, co to přežili ve zdraví, poslali další kilometr pěšky. Kolem finiše byly postavené bariéry, ze kterých se nedalo se dostat. Takže pak bylo celkem složité setkat se s rodinou. Ale bylo to skvělé. Lidi po celé cestě fandili. Celých 42 km.

Řídký horský vzduch mi na GGUT trochu zavařil

Patrícia puklová rozhovor

Ty většinou běháš delší věci a v terénu, co bylo nejdelší?

Nejdelší byla B7, v roce 2014 jsem běžela s Alešem Palkem a byla sem absolutní první ženou v cíli v čase 14:09, skončili jsme celkově na 9. místě. Potom v roce 2016 jsme běžely běžely s Lindou Beniačovou ve dvojici a skončily druhé. Spolu jsme také absolvovaly (pozn. vyhrály) Grossglockner Ultratrail, což bylo zase ve vysokých nadmořských výškách. GGUT se běží tak, že nejprve běží první z dvojice a pak druhá. Pro mě to znamenalo 62km a 4850 m převýšení.

Když jste běžely ten GGUT, ve velké nadmořské výšce, trénovaly jste na to speciálně? Jely jste někam do Tater?

Já jsem jezdila do Tater, ale s těmi dětmi to do vysokých výšek moc nešlo, takže aspoň u našich 1 100 m n m. bylo úplně super. Ale je to velmi důležité, zajet si někam takto zatrénovat, aklimatizovat se. Já jsem se během toho závodu dostala dvakrát do výšky 2 800 m a tam jsem se už hodně zadýchávala.

A přesto jste to tam vyhrály, domácí Rakušanky na vás nestačily!

Zase ty, co běžely celou trasu, nám stačily plnohodnotně 😄. Ale ty dvojice na nás nestačily, to je pravda.

Ráda běhám v noci, protože nevidím, co mě čeká

To Rakousko ale bylo celkem těžké, ne? Ta první část je hodně do kopce, co se ti honilo hlavou?

Vyrážela jsem v noci, to mám docela ráda, protože pak málo přemýšlím. Nevidím trať, nevidím převýšení, vidím jen svit čelovky a nevím, co mě čeká. To je pro mě dobré. Protože jsme běžely ve dvojici, tak mě dopředu hnala myšlenka na parťačku Lindu, chtěla jsem to zaběhnout co nejlíp kvůli ní.

První horší pocit jsem měla na sněhovém poli, kde jsem se dostávala do vysokých nadmořských výšek. Vybavená jsem byla na letní běh a tam najednou kopec sněhu. Musela jsem vytáhnout hůlky, klouzalo to, nadřela jsem se. Potom jsme ale zase seběhly, po kamenech, šotolině a začalo se mi lépe dýchat.

Myslela jsem hodně na to, abych doplňovala energii, hlavně na občerstvovačkách, protože na takovém závodě to, co si neseš sebou, absolutně nestačí.

Když se rozednělo, tak to bylo horší. Já nemám problém běhat ani za světla 😄, ale spíš jsme začaly víc sbíhat, což bylo velmi náročné.

Vývar a cola mě na ultra drží na nohou

Patrícia puklová rozhovor

On si člověk vždycky říká, že teď jsem vyběhl kopec, teď to bude dobrý a ono to dobrý vůbec není! Musíš brzdit a stehna křičí o pomoc. Když ale běžíš takové dlouhé běhy, kolik toho sníš a co si sebou bereš, jedeš na gely?

Já nejsem úplně zastánce gelů, ale bez nich to asi úplně nejde. Jím nejvíc tyčinky a nejlepší je, když na občerstvovačkách mají vývar nebo sýr, prostě slané věci. A cola, hlavně ke konci. Ten žaludek už nějaké jídlo moc nebere. Cola má cukry, kofein, kyseliny fosforečnou, to se hodí.

Mě na tobě fascinuje, že běžíš něco takhle dlouhého, a pak se postavíš na start silniční desítky a máš ji za 38 minut! Jak bys to srovnala, jak se cítíš na tom krátkém závodě a dlouhém? Jaký to má pro tebe vlastně význam běhat obojí? 

Myslím si, že i na ty kopce potřebuješ mít rychlost, když chceš být dobrá. Ty dlouhé horské závody můžeš jít maximálně 2 až 3 za rok. Protože potom tě to nebaví, jsi unavená. Nohy jsou obouchané, je to hec ten dlouhý běh. Je to něco, co si chceš prostě užít. A ty krátké slouží jako příprava, v zimě běhám třeba Brněnský běžecký pohár. Rychlost běžec potřebuje. „Šontat sa“ dokáže každý 😄.

Plány? 69 km na Montreux Trail Festival s Freddiem Mercurym

Takže to bereš jako rychlostní přípravu. Je vidět, že se ti to i daří! Na co teď trénuješ? 

Chtěla jsem na jaře běžet na půlmaraton, ale to nevyšlo kvůli kovidu. Chtěla bych absolvovat jeden horský závod ve Švýcarsku, trasa měří 69 km (Montreux Trail Festival). Na podzim možná ještě jeden horský, pak nějaký půlmaraton a desítku na silnici. Chci si zkusit, jak jsem na tom s rychlostí a třeba jít i na osobák.

Ten tvůj trénink nikdy nekončí, jak se to dá zvládat se dvěma dětmi? A ty ještě navíc pracuješ v nemocnici jako doktorka, což je obecně náročné povolání a do toho služby…. Kde bereš ten čas a energii?

Velká podpora je manžel, že mi dovolí trénovat a že mě i trénuje. Ve službě v nemocnici je to sice náročné, teď kvůli kovidu ještě víc, ale jinak je to pro mě větší pohoda. Mám klid na práci a na sebe. Když jsem s dětmi doma, tak to je taky full time job, ony s tebou jdou klidně i na záchod. To člověk moc čas na sebe nemá. Když mě pak ale ta rodina čeká v cíli závodu, je to k nezaplacení.

Jak na regeneraci? Hlavně bazén

U hobby a poloprofesionálních běžců mi přijde jako velký problém regenerace. Prostě s prací a rodinou sotva zbude čas na trénink a na relax, protažení, kompenzaci už žádný času nezbývá. Jak to máš ty?

Všichni chtějí výkony a na regeneraci už se nezaměřují. A je pravda, že i já jsem na tom nejhůř asi právě s regenerací. Teď v kovidu není ani možnost někam vyrazit, do sauny, zaplavat si, to jsem hodně dělala předtím. Jak děti zaspaly, šla jsem plavat na bazén, který bývá otevřený do 22 h.

Když už jde u mě do tuhého, tak si dávám kompresní podkolenky, rolluji se, masíruji se. Nejlepší je si zajít na masáž, ale to je pro mě obtížné skloubit časově. Za ideální považuji bazén, tam se člověk nejvíc uvolní.

Patrícia puklová rozhovor

Mně ten bazén taky nejvíc chybí, jak se člověk ponoří do vody, je tam ticho a člověk se může soustředit a relaxovat. Já osobně si v bazénu odpočinu nejvíc.

Hlavně to pomáhá i na zvýšení kapacity plic. Když jsem trénovala ještě bez dětí, tak jsem po práci šla hned na stadion běhat a pak na hodinu do bazénu. To bylo úplně nejlepší. Z toho jsem zaběhla ten nejrychlejší maraton!

Trápila tě někdy nějaká zranění?

Ne, občas mě něco pobolívá. Už nejsem nejmladší, ale to tělo drží, nikdy mě netrápily kolena nebo kotníky. Nic takového.

Takže manžel je dobrý trenér!

No, jak kdy. 😄

Jakto? To mě zajímá, nutí tě běhat víc než bys chtěla?

Ne, já bych chtěla víc, ale on mě drží zkrátka.

Tak to je možná ten důvod, že jsi nikdy nebyla zraněná!

Možná, člověk musí s tím trenérem hlavně dobře komunikovat. Nahradit trénink jiným, když se zrovna necítíš dobře. Jednoduše reagovat na aktuální situaci. A to můj manžel umí.

Nikdy není pozdě začít

Patrícia puklová rozhovor

Co  je tvoje osobní motivace, závodit a vydržet trénovat? Teď mi přijde, že běhá fakt hodně lidí a jsou takové dvě skupiny. Jedna běhá prostě pro radost a na pohodu, což je super, ale pak jsou takový ti závodníci, co to potřebují trénovat tvrdě a prodat to na závodě…Jak to máš ty, asi spíš patříš do té druhé skupiny, co? Myslíš, že se s tím člověk rodí, nebo to získá časem?

Asi obojí, někomu stačí prostě klusat, ale někdo zase má potřebu se prosadit, je soutěživý, chce být lepší a lepší. Nikdy není pozdě začít. Ten první pocit, se kterým do toho jdeš, tím se namotivuješ, ale potom tě žene něco úplně jiného.

Já jsem do toho šla, abych nebyla tlustá a byla ve formě. Potom jsem viděla, že se zlepšuji a na závodech se mi daří. Pak jsem si našla nějaký cíl, třeba na závodě někoho předběhnout. Dávám si ty cíle postupně, to mě motivuje a vždycky mě to nakopne.

Člověk se stále vyvíjí běhu, někteří si splní cíl a řeknou si „dobrý, tak už mám hotovo“ a někteří zjistí, že to je prostě jejich životní styl. Jako třeba já.

Patrícia puklová rozhovor

To jsou fajn slova na závěr, ale ještě se zeptám – používáš takové ty technologické vychytávky, kromě běžeckých hodinek, třeba mySasy nebo Stryd? Běháš podle tepovky nebo běháš na pocit?

Běhám na pocit, ale i s hrudním pásem. Občas si hlídám, jestli běžím v aerobním nebo anaerobním pásmu. Ale spíš běhám na pocit, když to nejde, tak to nejde. Můžeš mít nízkou tepovku, ale tělo je unavené a pak nemá smysl se dřít.

A co děti, myslíš, že z nich vyrostou sportovci, běžci? Ten starší už dokonce taky chodí běhat – do Running zone kroužku Běháček

Nemusí z nich vyrůst zrovna sportovci, ale hlavně ať nesedí jen zavření doma! 😄

Patrícia Puklová vyhrála i oba Galago trailové běžecké poháry. Na City Trail ve Vysokých Tatrách 8. 5. skončila druhá o 2 vteřiny, na stejném místě jen o den později v traťovém rekordu zvítězila na Wings for Life App Run (trasa 26,7 km).

Čti dál…

marketingový specialista

K běhu mě asi před 8 lety dovedl Vítek Kněžínek a už mi to zůstalo. Trénuju ale až poslední dva roky. Baví mě těžký terén i rychlá silnice. Nejvíc si odpočinu na longu v přírodě. Ráda piluju techniku na dráze a v kopcích oceňuju silový trénink. Závody mě stresují, ale když se podaří stát na bedně, je to pocit k nezaplacení.

Patrícia Puklová
běžkyně a lékařka at

„Běh je neodmyslitelnou částí mého života. Nadchnul mě na vysoké škole a baví mě dosud.“

Patrícia je slovenská běžkyně, která žije a pracuje v Brně. Běh má jako koníček, přesto se jí daří vyhrávat.

Na kontě má vítězství na GGUT, Beskydské sedmičce nebo účast na legendárním Bostonském maratonu. Nezahálí ani v období koronaviru, naposledy vyhrála Galago trailový běžecký pohár 2020/21.

26. 5. 2021, autor:

Komentáře

  • hankaganka, přidáno 28.05.2021

    Anička pekný a hodnotný článok, ďakujeme, dobre sa to číta. A. Gánovská

    Odpovědět

Váš komentář





*

Šatna blog ze zákulisí SportObchod.cz