Roztřískat raketu, nebo počítat do pěti? Jak ovlivňují emoce výkon v tenise

Sportovní psychologové hovoří o tom, že tenis je na té nejvyšší úrovni až z 80 % o hlavě a samotná výkonnost hráče má vliv na hru pouze z 20 %. Je to samozřejmě ošemetná matematika, která nemá hmatatelné opodstatnění. Ten, kdo se tenisu věnuje ale musí uznat, že něco na tom bude. Často vídáme špičkové hráče v extrémně náročných situacích, kterým se anglicky říká „crunch time“. Je to stav či moment v zápase, kdy se tzv. láme chleba. Může se jednat o setbol či mečbol, důležitý brejkbol nebo jen zdánlivě nedůležitou dlouhou výměnu, kdy se jeden z hráčů psychicky zlomí. V těchto vypjatých situacích má zásadní vliv na výkon nejenom fyzický stav hráče, ale především jeho nastavení mysli. [caption id='attachment_21071' align='aligncenter' width='633'] Je dobré dát průchod emocím na kurtu?[/caption]

Naděje umírá poslední

Kdo chce v tenise vyhrát celý zápas, musí vyhrát poslední míček. V tom je krása a spravedlnost tohoto sportu. Není možné si udělat takříkajíc náskok 6:0 a 5:0 jako ve fotbale a zápas v klidu dohrát. Nic než absolutní a totální výhra se nepočítá. Z toho důvodu v tenise nikdy není konec, dokud není konec zápasu. Zvítězit je možné i z toho nejnepravděpodobnějšího stavu. Příklad za všechny. Před pár lety se mi povedlo se svým parťákem otočit čtyřhru ze zdánlivě nemožného stavu 3:9 v super-breaku třetího setu. Hráli jsme na soupeřově půdě a museli jsme odvrátit 6 mečbolů v řadě. Zdánlivě nemožné. Navíc ve čtyřhře, kdy může soupeř kdykoliv na síti nečekaně přeběhnout a míček zamáznout. Tomu se říká malý zázrak. Když se na to zpětně dívám, tak si dost detailně pamatuji své nastavení mysli. Prostě jsem vůbec o tom pro nás nepříjemném stavu nepřemýšlel a šel jsem míček po míčku jako hladový pes. Můj parťák na tom nebyl zrovna dvakrát dobře a já jej hnal slovy: „Jedeme dál!“ Byl to takový ten stav transu, kdy hrajete každý úder na 100 % a víte, že ať to dopadne tak či onak, dali jste do zápasu všechno. Neměl jsem žádný strach a žádné pochybnosti. Zkrátka a dobře, pořád jsem věřil a měl jsem před sebou vidinu výhry. Dokonce ani za stavu 9:9, kdy někdo z místních z nějakého neznámého důvodu při střídání stran zapnul dálkově ovládané kropení kurtů a totálně nás zlil, jsem zůstal ledově klidný. Kapky vody mi stékaly po brýlích, mokrý grip na raketě přestal lepit, ale já se nenechal rozhodit. Proč? Protože jsem se nechtěl nechat rozhodit. Měl jsem důležitější věci na práci. Nakonec se to povedlo a za stavu 14:12 v náš prospěch jsme si šli podat ruce. V tu chvíli to ze mě všechno spadlo a já ani nevěděl, kolik mečbolů jsme odvrátili a jak se to vlastně celé povedlo.

Zlobit se, nebo ne?

Proč o tomto momentu hovořím, je zřejmé. Jsou situace, kdy se 100% vyplácí zachovat chladnou hlavu, nepanikařit a hlavně pořád věřit, že na to máte. Pak jsou ale momenty, a to především ve dvouhře, kdy tak úplně v klidu zůstat nejde, a pak je potřeba trochu upustit páru z papiňáku. Hráč ale musí přesně vědět, co dělá a proč to dělá. Jsem přesvědčený o tom, že kontrolovaná agrese na kurtu je v pořádku v případě, pokud je směřována výhradně do vlastního materiálu – tenisové rakety. Vím, že odpůrci lámání raket nyní varovně zdvihají prstíček, ale je potřeba se nad tím zamyslet dříve, než vyřkneme finální soud. [caption id='attachment_21072' align='aligncenter' width='633'] I negativní emoce mají na kurtu místo.[/caption] Já jsem osobně také odpůrce lámání raket. A to především z čistě praktického důvodu – je to drahé. Jestliže ale profesionální hráč nemusí materiál platit ze svého a má na to sponzory, pak je zlomení rakety celkem běžným projevem frustrace, který nikomu neublíží. Ano, je to škoda a ne zrovna pěkný vzor dětskému publiku, ale je to lepší než rozkopaná skříňka v šatně po zápase. Co považuji za mnohem nebezpečnější je chování těch hráčů, kteří namísto zlomení rakety začnou hlasitě nadávat, osočovat rozhodčí nebo soupeře. Tato negativní emoce má totiž dlouhodobý dopad na vztahy mezi hráči a rozhodčími. Čert vem zlomenou raketu. Tou nikoho neurazíte nebo nezesměšníte. Nadávky, zdržování, osočování, simulování a další projevy neférového jednání osobního charakteru už mají reálný dopad na atmosféru na kurtu i mimo něj.

Zlomená raketa jako nejmenší zlo

Pokud tedy něco k tenisu svým způsobem patří, pak to jsou zlomené rakety, které vám v konečném důsledku mohou vyhrát i zápas. Zadržovaná frustrace se totiž přímo projevuje ve výkonu křečovitým hraním úderů, zakalením mysli a celkovou nechutí ke sportu jako takovému. Vůbec nejde o to, že by hráč dával svůj špatný výkon za vinu raketě. Jde o to, aby uvolnil nahromaděnou negativní energii a okamžitě viděl výsledek své práce. To jej totiž vrátí zpátky na zem. Někteří hráči bez těchto projevů agrese nemohou ani hrát. Podívejme se na dnes už veteránského bouřliváka Johna McEnroea, který v 80. letech minulého století na kurtech předváděl kromě skvělých výkonů také neuvěřitelné divadlo. Nadávky, urážky rozhodčích, lámání rakety, zpochybňování verdiktů atd. To vše bylo denním chlebem tohoto 7násobného grandslamového vítěze, když šlo do tuhého. Často díky svému nevhodnému ventilu dokázal zápas otočit ve svůj prospěch. Pokud by vše zadržoval v sobě, pak by takových úspěchů zřejmě nikdy nedosáhl. Zpětně po několika letech od ukončení kariéry McEnroe svého chování na kurtu litoval, ale zároveň dodal, že to bylo součástí jeho povahy a stylu hry.

Každý pes, jiná ves

Po všech těch eskapádách a kontroverzích, které McEnroe na kurtu předváděl, organizace ATP postupně začala pravidla chování zpřísňovat až do současné doby. Dnes může hráč obdržet až 3 varování za nevhodné chování, přičemž v extrémních případech, jakým bylo vyloučení Novaka Djokoviće na US Open v roce 2020, může dojít k diskvalifikaci okamžitě bez předchozího varování. Agresivní chování, které nemáte pod kontrolou, a které Srb na americkém grandslamu předvedl, je zkrátka nepřípustné. A je úplně šumafuk zda-li se jedná o světovou jedničku či hráče z druhé stovky. Naprostým opakem McEnroea byl náš československý reprezentant Ivan Lendl. Ten má na kontě 8 grandslamových titulů a díky svému strojově profesionálnímu přístupu k tenisu si vysloužil přezdívku Ivan Hrozný a Terminátor. [caption id='attachment_21074' align='aligncenter' width='633'] Pozor na přehnaně pozitivní reakce, i ty vám mohou ublížit.[/caption] Lendl se při zápasech soustředil výhradně na svůj výkon a zůstával ledově klidný v každé situaci, dokud nebyl konec zápasu. Měl stále stejnou hru, stále stejné chování při jakémkoliv stavu v zápase. Takový přístup u soupeřů vzbuzoval obrovský respekt a strach. Jak chcete porazit někoho, koho nic nerozhází? Těžko, velmi těžko. Ivana Lendla jste porazili čistě jen svým sportovním výkonem. Žádné triky ani divadýlka na něj neplatily. Jenže ne každý umí takto strojově při zápase fungovat. Všechno se nedá naučit. Povaha a osobnost člověka je z části vrozená a to je třeba respektovat.

Moderní bezemoční tenis

V posledních 10 letech došlo v tenise k extrémnímu nárůstu profesionalismu, který má v sobě určitou pachuť emoční prázdnoty. Sám jsem byl v posledních pár letech několikrát na turnajích ITF jako doprovod své sestřenice a musím říct, že jsem byl v šoku z toho, jak bezemočně na mě celé turnajové prostředí působilo. Většina hráček a hráčů se chová jako roboti a radost z tenisu člověk nikde moc nevidí. Je to velká dřina, odříkání a samota. O nějakém společném uvolněném klábosení mezi hráči nemůže být řeč. Každý je ukrytý ve své bublině pod sluchátky, displeji mobilních telefonů a tuto svoji bezpečnou zónu velmi nerad opouští. Aby nevypadli z koncentrace, říká se. Jenže někteří tím viditelně trpí a evidentně je takový život v bublině svazuje. Opravdová přátelství nevznikají a celý tenisový kolotoč je pouhým byznysem ve smyslu obchodní výměny výkonů. [caption id='attachment_21075' align='aligncenter' width='633'] Dokážete na kurtech emoce kontrolovat?[/caption] Podobných obrazů jsme svědky také na té nejvyšší úrovni. Především některé hráčky na dvorci i mimo něj působí až apatickým dojmem. Šikovné maskování pravých emocí nebo semletí mysli nekompromisní tenisovou mašinérií? Někdy je ten tlak na hráčky a hráče tak veliký, že jedinou obranou před vnějším světem je totální uzavření se do sebe. Jenže kromě toho, že je to pro hráče nebezpečné, je to z diváckého pohledu hrozná nuda. Pak musíme být štastni za momenty vzrušení a výbuchů roztodivných emocí, které nám servírují hráči jako Nick Kyrgios, Fabio Fognini či Gaël Monfils. Ať jsou pozitivní nebo negativní, je to jedno. Hlavně, že se pořád něco děje. Nesmí se to však přehánět. Všeho s mírou, jako ostatně se vším.

Jak tedy na emoce?

Krotit v sobě emoce v podstatě znamená popírat sám sebe. Neznamená to však, že se na kurtu můžeme projevovat jako opice, které si dělají, co je zrovna napadne. Emoce nás mohou posílit, ale také ochromit. V momentě, kdy podlehneme negativní emoci, dáváme soupeři najevo svojí frustraci a neschopnost se se situací vyrovnat. To je palivem pro další a ještě lepší výkon soupeře. Dokonce i přehnaně pozitivní reakce může soupeře nakopnout. Přehnaná radost na kurtu bývá často skrytým projevem určité úlevy, kdy si člověk řekne, uff, to jsem si oddychl a ztratí koncentraci do dalšího průběhu hry. To je také špatně. Nejhorším projevem frustrace je mluvení k soupeři, k veřejnosti nebo k rozhodčímu. Takový projev se ve většině případů nevyplácí, protože v něm není nic konstruktivního a zápas to za nás nevyhraje. Je to pouhý výraz zmaru. Ano, stává se, že někteří soupeři po verbálních útocích ztratí koncentraci a vypadnou z rytmu, ale to už jsme daleko za hranicemi chování fair-play. Tímto způsobem by nikdo zápasy neměl vyhrávat. Dle mého názoru by za verbální útoky vůči soupeři, rozhodčím a divákům mělo následovat okamžité vyloučení a vysoké pokuty. Bez varování. Tohle zkrátka do tenisu nepatří. [caption id='attachment_21073' align='aligncenter' width='633'] Tenis není válka, vždy si po zápase podejte se soupeřem ruku.[/caption] Emocím je dobré dávat průchod přirozeně, ale zároveň je potřeba ty nejvíce negativní emoce směrem ke svému okolí maximálně krotit. Jak už jsem řekl výše: zlomená raketa ještě nikoho neurazila. Urážkou druhého člověka můžete ale zlomit i jeho srdce a to je neodpustitelné. Při extrémním projevu radosti a štěstí je také dobré k tomuto přistupovat s pokorou. Rozhodně se nebudu radovat jako malé děcko při dvojchybě soupeře. Je potřeba si uvědomit, že každý z nás děláme na kurtu chyby, které ale neznamenají konec světa. S tímto nadhledem je potřeba k zápasu přistupovat. Ať už se na kurtu budete projevovat jako pozitivní lidumil nebo agresivní bouřlivák, tak mějte na paměti, že tenis není válka, ale gentlemanský sport. A v něm platí určitá pravidla. Ať už jsou pevně daná či visí v nepsaném morálním obláčku nad kurtem, tak se vždy ke svému okolí a soupeři chovejte tak, jak si přejete, aby se choval on k vám.

Další servis tenisového čtení…

• RECENZE: Tecnifibre TF-X1 – vajíčko, které střílí rány jako z praku
• Nové vs. ohrané tenisové míče. Se kterými se hraje lépe?
• Vibrastop vás před tenisovým loktem nezachrání. Proč ho tedy používat?